Slobodná

16. března 2014 v 20:30 |  Poviedky
Ok ľudia viem zanedbávam vás ˇ^ˇ Ale žijete, či? :DDD No teraz vám historicky prvý krát prinášam jednorázovku z mojej dielne Alá kompjúter. Takže od vás chcem len jedno jediné. Prečítať si to a zkritizovať! Áno, potrebujem kritiku! Moc oc prosím! Nájdite si tu minútku dve a prečítajte si to :)) Domo Arigato, minna ^^

Fúka vietor. Presne ako v deň keď som sa to dozvedela. Keď sa mi všetci otočili chrbtom.. aj napriek tomu, že vedeli čo sa deje. Ale ja som nič nevedela. Dozvedela som sa to ako posledná. Zase. Tvár som mala červenú od plaču. Vietro ma bičoval tak, ako si to robieval ty. Všetko tu mi pripomínalo to miesto, ktoré som nemohla nazvať domovom. Každá chabá halúzka stromu, každé pošľapané steblo trávy...
Vietor sa pomaly utišoval. Ako keby vycítil moju neistotu. Prestal do mňa prudko narážať. Teraz mi vlasy viali len v miernom vánku. Vánok mi utrel slzy. Pofúkal rany. Ako keby ich hojil. Tie, ktoré nezahojil ani čas.
Usmiala som sa. Po tých dlhých rokoch sa mi nadvihli kútiky.Už som zabudla aký je to pocit. Príjemný. Hrejivý.. Všimla som si kvetiny.
Margarétky. Kde sa tu vzali? Drobné kviekty... Mlčky som si k nim kľakla a začala som ich trhať. Prikladala som jednu k druhej a vzájomne ich prepletala.
Stal sa z nich veniec. Položila som si na hlavu. Pár ďalších kvetiniek som si chytila do ruky. Krásne voňali.
S úsmevom na perách som vykročila priamo ku koncu útesu. Zastala som. Zhlboka som sa nadýchla a vydýchla .
Obloha bola jasnejšia, vzduch voňavejší. Biele šaty za mnou viali ako závoj. Pritisla som si kytičku k hrudi a urobila som krok do prázna. Letela som stŕmhlav dole. Ako jastrab. Prvý krát v živote som sa cítila voľná. Smiala som sa. A čím som bola šťastnejšia, tým bližšie mi bola vodná hladina.
Vpálila som do kryštálového mora. Po celom tele ma zahriala voda. Otvorila som oči. Aj keď bolo všetko rozmazané bol to ten najkrajší pohľad. V nose ma zašteklila slaná voda.
Zaklonila som hlavu a sledovala ako moje margarétky plávajú k hladine. Venček tiež. Išli stále vyšie a vyšie. Alebo ja nižšie? Bolo to v podstate jedno. Postupne strácala vedomie. Posledné čo si pamätám je dievča v bielich šatách šepkajúce moje meno. Melódia. A nič. Započala som snívať svoj večný sen. Ten najkrajší.






By Aiko~♥
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lost Bloody Rose Lost Bloody Rose | Web | 17. března 2014 v 18:45 | Reagovat

Smutné :(((( Ale i přes to moc krásné! Vážně se ti to povedlo... :)
Nechtěla bych, ale mít takovou smrt.. :/ Utopit se... Zajímalo by mě, jaké to je...

2 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 21. března 2014 v 20:28 | Reagovat

Velmi smutné, ale vlastně tak krásné.Nádherně citově zabarvené. Přišlo mi to jako kompozice tragédie a drama. Smutný konec, avšak napínavý děj. Moc pěkné. Z uměleckého hlediska, to bylo nádherné, avšak trochu moc krátké. Z hlediska mého jako diváka, to bylo něco co mě velmi oslovilo. Vážně krásně ztvárněné, jen doufám že to nejsou žádné tvé vnitřní pocity.

Chtěla jsi kritiku, tady ji máš, zlatko. Protože kritika je i negativní i pozitivní. Tady ji máš - dle mého gusta! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama